Kůzlátka a první sníh

Venku se začalo postupně ochlazovat, z léta se stal podzim a z podzimu zima. Zima s sebou přinesla i první sníh. Kůzlátka si hrála venku jako obvykle a na čumáčcích jim přistála první sněhová vločka. Pozorovala ji tak dlouho, dokud se neroztála. Na kožíšku jim najednou přistála další, a na hlavičce a na růžku a na kopýtku. Najednou jich bylo tolik, že už je ani nezvládala všechny pozorovat.  Začala před vločkami utíkat, ale nešlo to. Vločky padaly pořád a pořád. Kůzlátka rychle utíkala za maminkou. "Ááá, mami, mami, máme na sobě něco bílého a studí to. Pomoz nám to prosím sundat."

Maminka koza se usmála: "Ale děti, to je jenom sníh. Trochu studí, ale vy máte teplé kožíšky, takže vám to nic neudělá, nebojte." Když sněhu napadlo ještě více, kůzlátka v něm nakonec začala pořádně dovádět a užívat si to. Sníh si oblíbila natolik, že nechtěla, aby vůbec někdy roztál. Když končila zima a přicházelo jaro, kůzlátka už se nemohla dočkat zase příští zimy.