Kuřátko s chocholkou

Slepičkám holanďankám a hedvábničkám se narodila kuřátka. Vyrůstala všechna společně a čím byla starší, tím bylo více vidět, které kuřátko je slepičky hedvábničky a které holanďanky. Hedvábničkám začalo růst krásné dlouhé peří. Holanďankám se na hlavě začala dělat chocholka vypadající jako vlasy.

Jedna z hedvábniček se začala posmívat jedné z holanďanek za to, že měla největší chocholku. Holanďanka z toho byla moc smutná a často se raději někde schovávala. Starý kohout si toho všiml a když zjistil, co se stalo, všechny slepičky si svolal a řekl jim: „Každý jsme jiný. Ale všichni jsme přece krásní! Holanďanka s největší chocholkou má krásné dlouhé vlásky. Není to přeci důvod, aby se jí za to ostatní smáli. Žijeme tady všichni společně, tak se musíme naučit správnému chování, aby se nám tady žilo dobře. Nejdůležitější je právě to, jak se k sobě chováme a ne to, jak vypadáme.“

Hedvábnička si uvědomila, že to od ní nebylo hezké a že tím mohla holanďance ublížit. Došla se jí tedy omluvit: "Promiň mi to, neuvědomila jsem si, jakou můžou mít má slova sílu. Nechtěla jsem ti ublížit. Teď už dobře vím, že posmívat se někomu není správné." Holanďanka hedvábničce odpustila a nakonec se z nich ještě staly dobré kamarádky.